Tango

Raný život a akademické vzdělání

František Kupka se narodil 23. září 1871 v Opočně v východních Čechách, v tehdejších hranicích Rakouska-Uherska. Jeho raná léta byla formována krajinou tohoto regionu, prostředím, které předcházelo jeho budoucímu pohybu směrem k komplexním, nenávrratným formám. Mezi lety 1889 a 1892 trávil čas na Akademii výtvarných umění v Praze. Během těchto studijních let se jeho štětec soustředil na historická a vlastenecká témata, kdy probíral technické nároky akademického výcviku a zároveň zkoumal narativy své domoviny.

Jeho vzdělání pokračovalo po zápisu na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Právě během této doby formálního studia se jeho zájmy začaly přesouvat k tomu, co je neviditelné. Začal se zajímat o teozofii a východní filozofii a hledal význam, který by překračoval pouhou fyzickou plochu plátna. Tyto studia do jeho myšlení vnesly duchovní dimenzi, která ho oddělila od doslovných ztvárnění z jeho raného výcviku a nasměrovala k hledání hlubších, skrytých realit.

Pařížské probouzení a umělecká evoluce

Stěhovnictví do Paříže v roce 1894 zásadně změnilo směr jeho tvorby. Nejdříve působil v Académie Julian, než přešel do studia u Jeana-Pierre'a Laureense na École des Beaux-Arts. Tyto roky strávené v metropoli byly věnovy nasávání atmosféry fin de siècle. Nebyl však pouze pasivním příjemcem technik; hledal způsob, jak vyjádřit to, co není na první pohled viditelné. Jeho pozornost se začala vzdalovat od historických a vlasteneckých témat jeho rané výchovy a směřovala k něčemu mnohem hlubšímu a vnitřnímu.

Do roku 1906 se usadil v Puteaux, na předměstí Paříže. Toto období znamenalo zásadní zlom v tom, jak prezentoval svou tvorbu veřejnosti. Právě v tom roce vystavoval poprvé na Salon d'Automne. Obrazy z této éry vykazují jasný odklon od reprezentativního stylu, který praktikoval v Praze a Vídni. Začal se pohybovat směrem k osobnějšímu vizuálnímu jazyku, který upřednostňoval způsob, jakým barva a forma mohou komunikovat význam, aniž by potřebovaly k tomu zobrazovat rozpoznatelné objekty.

Technika a jazyk abstrakce

K letům 1910–1911 se rozpoznatelné tvary jeho rané tvorby začaly postupně vytrácet. Odklonil se od zachycování objektů tak, jak se jeklí lidskému oku, a místo toho zvolil linie a tvary k vyjádření vnitřních představ. Tento posun nebyl odbojem od struktury, nýbrž hledáním jiné formy pravdy. S hloubkou zkoumal esenci barvy a studoval, jak se různé odstíny vzájemně prolínají a ovlivňují na povrchu plátna. Věřil totiž, že specifický způsob nanášení barvy může pomoci divákovi vstoupit do původního, čistého stavu bytí.

Jeho práce s materiálem se stávala stále více záměrnou a precizní. V jeho malbě z roku 1910 s názvem Nocturne nanášel olejové barvy v několika vrstvách, aby vybudoval pocit luminiscence a texturální hloubky. Tato metoda způsobila, že světlo zdálo se vycházet zevnitř samotného pigmentu. Zaměřil se na způsob, jakým může barva fungovat jako nezávislá síla, která se vymyká pouhému popisu a vytváří vizuální jazyk čistého vnímání.

• Nocturne (1910)

Orfismus a vývoj orfického kubismu

Do roku 1912 se středobod jeho tvorby posunul k zcela novému způsobu vidění. Během kubistické výstavy Zlatého řezu na Salonu nezávislých se jeho obrazy začaly vzdalovat od rozpoznatelných tvarů světa. Právě v této době se objevil orfismus – směr, v němž barva a světlo získaly předmostí před pouhým vykreslováním předmětů. Díla tohoto období sloužila jako primární příklady tohoto nového stylu, který se snažil překonat hranice tradiční reprezentace.

Posun směrem k čisté abstrakci se stal zřejmým především v tom, jakým způsobem Kupka pracoval s barvou. V díle z roku 1912, Amorpha, Fugue en deux couleurs, již tématem není člověk ani místo, nýbrž samotná interakce barev. Tento kus je často citován jako jeden z prvních projevů zcela nenávrratné, nefigurativní malby. Vrstvy pigmentu zde nepopisují žádnou scénu; spíše vytvářejí rytmus světla a pohybu, který existuje zcela nezávisle na jakémkoli fyzickém modelu.

• Amorpha, Fugue en deux couleurs (1912)

Klíčová díla a umělecké milníky

Posun směrem k novému vizuálnímu jazyku je patrný v tom, jak jeho kompozice začaly odkládat rozpoznatelná témata. V roce 1907 vytvořil Žlutou stupnici, dílo často označované za jeden z ústředních úspěchů jeho vývoje. Již v roce 1909 malba Klaviatury/Jezero signalizovala odklon od jeho dřívější reprezentativní stylů a směřovala k rytmičtějšímu uspořádání barev. Tyto rané kroky směrem k abstrakci mu umožnily zkoumat, jak mohou světlo a forma existovat bez nutnosti doslovného předmětu.

Jak se jeho experimenty s pohybem a barvou prohlubovaly, jeho plátna se stávala strukturovanějšími a komplexnějšími. Jeho dílo z roku 1911, Newtonovy disky, studie pro Fugue in Two Colors, vykazuje zájem o průsečíku vědeckého pozorování a hudebního rytmu. Tato éra intenzivního zkoumání pokračovala až do roku 1913, kdy vytvořil Katedrálu a Vertikální a diagonální plochy. To poslední je zastoupeno v sbírce Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Tato díla demonstrují soustředění na to, jak mohou linie a plochy organizovat prostor skrze čistou energii, nikoli skrze zobrazení fyzických objektů.

Odkaz a mezinárodní uznání

Vliv díla, které vytvořil František Kupka, se stal jedním z pilířů modernismu díky jeho aktivnímu působení v uměleckých kruzích. V roce 1931 se stal zakladatelem mezinárodní organizace Abstraction-Création, která byla zasvěcena podpoře a propagaci abstraktního umění. Tato činnost pomohla vytvořit strukturovaný prostor pro umělce, kteří se pohybovali mimo tradiční hranice reprezentativního malířství. Jeho význam v rámci tohoto hnutí byl uznán i nejvýznamnějšími institucemi, včetně Muzea moderního umění v New Yorku, které zahrnulo jeho obrazy do historického přehledu abstrakce a kubismu.

Jeho unikátní přístup k plátnu jej postavil vedle dalších zásadních postav, které zcela přehodnotily hranice malířství. Způsob, jakým využíval linie a tvary k vyjádření hlubokých ideí, namísto spoléhání se na rozpoznatelné obrazy, mu pomohl vybudovat status průkopníka abstraktního umění v dějinách výtvarného umění. Jeho tvůrčí dílo je dnes často vnímáno v kontextu děl, která vytvořili Piet Mondrian a Wassily Kandinsky, což značí zásadní posun k vizuálnímu jazyku, který upřednostňuje dynamickou interakci barvy a tvaru před pouhým zobrazením fyzického světa.

Kde dnes spatřit jeho díla

Pokud si chcete jeho plátna prohlédnout na vlastní oči, pravděpodobně se vydáte do New Yorku. Solomon R. Guggenheim Museum v něm uchovává několik jeho děl, mezi nimiž vynikají například The Colored One a Planes by Colors, Large Nude. V Metropolitan Museum of Art v New Yorku je pak součástí sbírky dílo z jeho abstraktního období, konkrétně Vertical and Diagonal Planes.

V Evropě je jeho přítomnost hmatatelně v Paříži i v Praze. Pařížské muzeum moderního umění ve Francii hostí jeho obrazy, kde lze při blízkém pohledu pozorovat fascinující vrstvy barvy a světla. V Praze, v České republice, pak Muzeum Kampa uchovává sbírku zahrnující jeho průlomová díla, jako je například The Cathedral.

• Amorpha, Fugue en Two Colors, kolem roku 1912
• Disks of Newton, Study for Fugue in Two Colors, kolem roku 1911
• The Colored One, kolem roku 1920