27

Život a počátky Giotto Di Bondone

Giotto Di Bondone se objevil v zaplazených kopcích nedaleko italské Florencie kolem roku 1267. Byl to malíř a architekt, který zasvětil svůj život období přechodu od středověku k nastupující renesanci. Ačkoliv jeho celé jméno nese váhu jeho rodové linie, v historii se často odezývá jednoduše jako Giotto. Jeho přítomnost v toskánské krajině byla definována zásadním posunem v tom, jak postavy v obrazech zabírají prostor; vzdal se plochých ikon s pozadím ze zlata, typických pro byzantskou tradici, a hledal hmatatelnější pocit hmotnosti a skutečné lidské přítomnosti.

Jeho život byl hluboce zakořeněn v toskánské přírodě a zůstal klíčovou postavou uměleckého života Florencie až do své smrti 8. ledna 1337. Putoval městy Itálie a zanechal po sobě neopakovatelnou stopu v licznych kapelích i veřejných dílech. Jeho tvorba nebyla náhlým vzpourou proti minulosti, ale spíše vytrvalou a pozorovatelnou evolucí v tom, jak světlo a stín mohou definovat tvar. S pohledem upřeným na svět kolem sebe se snažil zachytit jeho fyzickou realitu a svým postavám vdechnul pocit gravitace a místo v uvěřitelném, trojrozměrném vesmíru.

Raný život, rodina a výcvik

Narodil se ve Florencii v Itálii jako syn kováře jménem Bondone. Jeho raná léta jsou často vyprávěna prostřednictvím legendy o pastevci. Podle tohoto vyprávění trávil svůj čas kreslením podob ovcí na ploché skály. Tato návyk upoutal pozornost mistra Cimabueho, který mladíka přijal ke svému učení. Ať už je tento příběh doslovnou pravdou, či pouze způsobem, jak vysvětlit jeho vrozený talent, ukazuje na dětství strávené pozorováním pohybu a váhy živých bytostí.

Jeho výcvik u Cimabueho mu poskytl technický základ pro jeho pozdější dílo. Postupně se vzdal od rigidních, plochých stylů, které definovaly tehdejší éru, a místo toho se zaměřil na to, jak postavy zaplňují prostor. Naučil se dívat se na svět přímo a snažit se zachytit způsob, jakým tělo nese svou vlastní váhu. Tento důraz na fyzickou realitu jeho námětů se stal projevným znakem jeho přístupu. Nepoužíval pouze kopírování tehdejších ikon; jeho cílem bylo pochopit anatomii a skutečnou přítomnost lidí, které maloval.

Práce v Římě a Assisi

K konci třináctého století se působení Giotto Di Bondone rozšířilo i mimo florentskou sféru. V letech mezi 1297 a 1300 působil v Římě, což bylo období, kdy se jeho umění střetlo s monumentálním měřítkem náboženských center tohoto velkoměsta. Jedním z nejvýznamnějších úkolů z této doby byla tvorba masivního mozaiky pro Navicella, která zdobila fasádu staré baziliky svatého Petra. Tato práce vyžadovala zcela jinou míru preciznosti než fresky jeho mládí; vyžadovala práci s trvalostí kamene a skla, aby se z nich vytvořil posvátný prostor.

Jeho vliv však zasáhl i do kopců Assisi. Ačkoliv přesná povaha jeho zapojení zůstává předmětem odborných debat, mnozí v jeho rukou rozpoznávají fresky v Horní bazilice svatého Františka. V těchto prostorách pracoval v souladu s náboženským vzrušením tehdejší éry, v době, kdy byl současní postavám jako Dante Alighieri či Duccio di Buoninsegna. Jeho dílo v Assisi pomohlo odklonit náboženskou ikonografii od plochých, stylizovaných vzorů minulosti a místo toho se soustředilo na pocit hmotnosti a lidské přítomnosti v rámci stěn kaple.

Mistrovské dílo Kaple Scrovegni

V Padově se nachází Kaple Scrovegni—často nazývaná také Arena Chapel—která v sobě uchovává dílo, jež Giotto Di Bondone dokončil kolem roku 1305. Prostor si nechal nařídit Enrico Scrovegni a vzniklé fresky pokrývají stěny v rámci kontinuivního narativu. Scény sledují život Panny Marie a život Krista. Namísto plochých pozadí s převahou zlata, která byly pro danou éru typická, zde postavy obývají prostor, který působí hmotně a skutečně. V jejich tělech je patrná váha a v jejich vzájemných reakcích, vyjádřených prostými a přímými gesty, je cítit skutečné lidské prožívání.

Stěny kaple nás vedou skrze biblické příběhy s neuvěřitelným smyslem pro lidské drama. Vámi vyprávěných scénách z života Krista postavy neexistují pouze jako symboly; nesou si fyzickou přítomnost lidí prožívajících žalest nebo tiché pozorování. Použití světla a stínu pomáhá modelovat záhyby jejich oděvů i kontury tváří. Tento přístup sprawuje, že posvátné události působí, jako by se odehrávaly v hmatatelném, trojrozměrném prostředí, nikoli v odlehlém, duchovním prázdnu.

Měřítko tohoto díla je nesmírné, neboť pokrývá interiér kaple od podlahy až po strop. Poslední soud zaujímá velkou část stěny a představuje drtivý pohled na konec časů. Postavy jsou pevně uzemněny, jejich chodidla stojí na pevném podkladu a jejich výrazy odrážejí širokou škálu lidských emocí. Je to místo, kde je to božské přiblíženo lidské úrovni prostřednictvím pečlivého využití barvy a tvaru.

Architektonický přínos a Florencie

V roce 1334 se Komuna Florencie musela rozhodnout o budoucí podobě siluety své katedrály. Po smrti Arnolfa di Cambia byl za nástupce nominován Giotto Di Bondone. Svou pozdější energii věnoval především návrhu a výstavbě nového campanile pro katedrálu. Tento zvonice měl vyrůst přímo vedle baziliky Santa Maria del Fiore a první kámen byl položen 19. července 1334.

Jeho přístup k této věži představoval odklon od prostého, kostrovitého gotického rámce. Místo toho pokryl její povrch barevným mramorem uspořádaným do geometrických vzorů, využívajíc bílý mramor z Carrary, zelený z Prata a červený ze Seny. Ve svém návrhu pracoval s principem světla a stínu i formou perspektivy, přičemž k samotné stavbě přistupoval tak, jako by šlo o malovaný objekt. Věž má čtvercovou půdobu, měří 84,7 metru a je rozdělena do pěti vodorovných patro. Ačkoliv Giotto Di Bondone zemřel dříve, než dílo dosáhlo své plné výšky, jeho návrh spodní části zůstává trvalou součástí florentské panoramy.

Technika a umělecký styl

Giotto Di Bondone se odtrhl od rigidní a ploché stylizace, která definovala většinu středověkého umění. Místo vzdálených, symbolických postav typických pro byzantskou tradici se zaměřil na jasnou a prostou strukturu. Snažil se zobrazovat svět tak, jak jej vidí oko, čímž do malířství vnesl princip přesného kreslení z přírody. Tento posun udělal jeho postavám hmotu a objem, díky nimž už neplovaly v éterickém prostoru na zlatém pozadí, ale zabíraly hmatatelný, trojrozměrný prostor.

V jeho zachycení postav je patrná tichá psychologická hloubka. Světlo a stín využíval k modelování tvarů, čímž tělu udělal pocit fyzické přítomnosti a váhy. Tento důraz na lidskou existenci mu umožnil vyjádřit širokou škálu emocí prostřednictí gest a výrazů tváří. V jeho díle není to božské vzdálenou abstrakcí, ale něčím, co působí uzemněně a skutečně. Jeho přístup předznamenával inovace renesančního stylu a posouval umění směrem k přirozenější reprezentaci lidské zkušenosti.

• Crucifix (1290)
• Madonna in Maest (cca 1310)
• The Stefaneschi Triptych (1320)

Klíčová díla a náboženské malby

V lodi kostela Santa Maria Novella ve Florencii visí monumentální dřevěný krucifix, vypracovaný v temperě a zlatě. Toto dílo, vytvořené kolem let 1290–1295, představuje Kristovo tělo v vertikální, naturalistické póze. Hmotnost postavy působí směrem k dolů, s pokrčenou hlavou a viditelnými žebry, které podtrhují jeho lidskou zranitelnost. U paty kříže se kříž opírá o pusté skály naznačující horu Golgatu, kde Kristova krev odtéká do prohlubiny obsahující Adamovy kosti.

Polyptych Badia, který je dnes uložen ve galerii Uffizi ve Florencii, odhaluje jinou stránku jeho schopnosti pracovat s posvátnými tématy. Jeho tvorba se často soustředila na lidskou zkušenost v rámci náboženských příběhů. To je patrné například u díla Ognissanti Madonna, známé také jako Madonna in Maesta, namalovaného kolem roku 1310. V tomto obraze mají postavy pocit váhy a objemu, čímž se vzdalují plochým stylům přehlceným zlatem, které dominovaly minulosti. Giotto Di Bondone namaloval také Sestup do Limba, scénu, která pokračuje v tomto důrazu na psychologickou hloubku a fyzickou přítomnost postav.

• Krucifix (Santa Maria Novella)
• Polyptych Badia
• Ognissanti Madonna
• Sestup do Limba

Dědictví a vliv na dějiny umění

Změna v tom, jak malíři přistupovali k lidské postavě, začala právě jeho rukama. Odchodem od plochých, pozlacených figur byzantské tradice změnil směr celého italského malířství. Giotto Di Bondone představil způsob vidění, který se soustředil na hmotnost a způsob, jakým světlo dopadá na povrch. Tato proměna umožnila umění směřovat k renesanci a položila základy naturalismu, na kterém později stavěli další mistři. Často se mu přezdívá otec evropského malířství, protože pomohl posunout umění od symbolických ikon k hmatatelné, živé realitě.

Jeho vliv lze dohledat v dílech všech, kteří po něm následovali. Způsob, jakým pracoval s prostorem a lidskými emocemi, sloužil jako vzor pro Masaccia i Michelangela. Ukázal, že postava může mít objem a zabírat skutečný, trojrozměrný prostor. Tento přístup proměnil náboženské scény v prožitek života, kde postavy disponovaly psychologickou hloubkou, kterou předchozí, rigidnější styly postrádaly. Jeho dílo překlenulo propast mezi středověkem a ranou renesancí a stanovilo standard pro to, jak lze vyprávět příběhy prostřednictvím vizuální váhy a gesta.

• Kříž (1290)
• Stefaneschi Triptych (1330)
• Baroncelli Polyptych (1334)

Kde dnes spatřit jeho díla

Abychom mohli na vlastní oči pocítit jeho umělecký genius, musíme vyrazit do italské Padovy. Právě v Cappella degli Scrovegni se nacházejí ty monumentální cykly fresky, které navždy změnily způsob, jakým byly příběhy vyprávěny na stěnách. Barvy a způsob, jakým postavy zaplňují prostor, lze plně pochopit pouze tehdy, když se člověk ocitne přímo uvnitř této kaple. Je to tiché místo, kde se hmotnost malovaných těl zdá téměř hmatatelnou v kontrastu s architektonickým prostorem.

Ve Florencii zůstalo zachováno několik jeho významných děl. Crucifix v kostele Santa Maria Novella je umístěn uprostřed návesí a představuje tělo, které pod vlastní vahou mírně klesá, což je revoluční odklon od rigidních tvarů minulosti. Nedaleko odtud, ve galerii Uffizi, lze spatřit Badia Polyptych. Vidět tyto kusy v jejich původním italském prostředí umožňuje skutečně pochopit měřítko, v němž Giotto Di Bondone pracoval.

Jiná díla byla časem přesunuta do různých sbírek. Například Stefaneschi Triptych je dnes uložen v Vatican Pinacoteca ve Vatikánu. Pohled na tyto skvosty v jejich současných sídlech nám umožňuje vystínovat cestu, jakým se jeho styl šířil skrze různé sakrální prostory.