Adolf Stäbli

Raný život, rodina a vzdělání

Švýcarský Winterthur se stává kolébkou, kde se 31. května 1842 narodil Adolf Stäbli. Jeho rodové kořeny jsou hluboce zakořeněny v řemesle, kterým je gravírování; jeho otec Diethelm pochází z Bruggu v kantonu Argau. Cesta k vysokému umění se mu otevřela velmi brzy. Již v šestnácti letech Adolf Stäbli opouští systématicé školní vzdělávání, aby vstoupil do otcovy dílny, čímž začal svou první skutečnou cestu s technickými nároky na vizuální vyjádření.

Tato formující se výchova se postupně přesouvá z domácího prostředí do profesionálního studia v Curychu. V letech 1859 až 1861 působí jako učeň u Rudolfa Kollera. Toto období mu položilo pevné základy pro jeho technický rozvoj. Na základě Kollerova doporučení se jeho životní směr ubírá k Akademie výtvarných umění v Karlsruhe. Pod vedením Johanna Wilhelma Schimmera jeho vzdělání získává mnohem formálnější a akademickou přísnost.

Technika a umělecký styl

Hlavním tématem jeho tvorby je atmosféra krajiny. Adolf Stäbli působí v rámci pozdní romantiky a specializuje se na tzv. Stimmungslandschaften, neboli krajiny nálad. On však jen prostě nepozoruje terén; on zachytává váhu vzduchu a napětí vznášející se na obloze. Tento důraz na atmosférickou intenzitu mu vynesl přezdívku „Der Unwetterer“ (Bouřlivý). V bouřlivém počasí nachází zvláštní pocit klidu a souladu, když jeho štětec soustředí na bouřky, povodně a těžký pohyb temných mrakových krajin.

Jeho tvůrčí proces podléhá rytmu ročních období. Během letních měsíců pracuje en plein aire, přímo v přírodě, kde zachytává okamžité skici světa kolem sebe přímo ze zdroje. Když však přijde zima, retríruje se do svého ateliéru, aby tyto syrové pozorování proměnil v dokončené olejomalby. Tato metoda mu umožňuje překlenout propast mezi spontánní energií bouře a kontrolovanou kompozicí ateliérového díla. Stává se ústřední postavou německo-švýcarského hnutí Paysage intime, ačkoliv jeho ztvárnění směřují spíše k temným a vážným tónům než k těm nepostrežitelným.

• Bouřka se blíží
• Mraky nad kopovitou krajinou s domem

Život v Mnichově a v Itálii

Smrt jeho otce, Diethelma, představuje zásadní zlom v geografickém působení Stäbliho. Opouští Švýcarsko, aby se natrvalo usadit v Mnichově. Tento přesun ho stavit do samotného srdce významné sociální a intelektuální sítě. Stává se součástí kruhu švýcarských umělců, kteří se pohybují na stejných orbitách jako Arnold Böcklin a Otto Frölicher. Tato komunita však nebyla omezena pouze na malíře; významnou postavou těchto sociálních vazeb byl i umělec a art historian Adolf Bayersdorfer. V tomto živém prostředí zůstává stálým prvkem jeho života jeho přátelství s Hansem Thomou.

S rozšiřujícími se cestami se mění i krajinný rámec jeho díla. V roce 1882 se vydává na dlouhou cestu do Itálie, která poskytuje zcela novou kulisu pro jeho umělecké pozorování. Stále však dodržuje svůj osvědčený rituál práce ve dvou odlišných fázích: během letních měsíců zachycuje okamžité skici en plein aire přímo v přírodě, zatímco v zimních měsících se stahuje do svého studia, kde tyto surové studie proměňuje v dokončená olejná plátna.

Pozdní roky a smrt

Po roce 1882 se stabilita jeho života v Mnichově začíná trhat. Boj s alkoholismem a vliv inhalace chloroformu udělají na jeho fyzickém stavu těžkou stopu. Tyto závislosti vedly k obdobím stagnace a chudoby, která se promítla do jeho tvůrčí činnosti a vrhla stín na jeho umělecký výstup. Do roku 1894 se následky poškození jeho zdraví staly trvalými.

Navzdory tomuto úpadku přichází náhlý příval profesního uznání v podobě řady poct. V roce 1897 získal zlatý medaili, následovanou další v roce 1901. Uznání jeho mistrovství dosáhlo nejvyšších státních úrovní, když mu kníže regent Luitpold v roce 1898 udělil čestné profesorské tituly. Tyto pocty přicházely v době, kdy jeho fyzické síly již výrazně síly slábly.

Konec přichází v Mnichově. Umělec zemřel 21. září 1901. Po jeho smrti je velká část jeho zbývající tvorby vrácena do Švýcarska, ačkoliv některé díla zůstávají v Mnichově v galerii Neue Pinakothek.