Josef Abel

Učenec Vídně

V tichém městečku Aschach an der Donau začal život mladého chlapce jménem Josef Abel, který ho nakonec dovedl samotné srdce Rakouského impéria. Jako syn truhláře prožíval své rané roky v rytmu řemesla a učňovské práce, avšak skrytý talent pro kresbu brzy zaujal oko kolemjdoucího úředníka. Toto náhodné setkání změnilo vše, když ho odvádělo od komerční cesty směrem k prestižní Akademii ve Vídni. Pod bdělým dohledem mistrů jako Friedrich Heinrich Füger a Franz Anton von Zauner se Abel proměnil ze talentovaného studenta v jednoho z nejvýraznějších vědců a umělců akademie.

Jeho rané úspěchy byly charakterizovány hlubokou vazbou na klasický svět. V roce 1794 mu dílo Daedalus a Ikar přineslo zlatý medail, ocenění, které naznačilo jeho rostoucí význam v akademických kruzích Vídně. Toto uznání mu otevřelo cestu k hledání další inspirace daleko za hranicami vlasti. Šest let Abel putoval Itálií, procházel Benátkami, Bolognou i Florenci. Tyto roky na cizích cestách mu umožnily ponořit se do krásy italské renesance, studovat díla Rafaela a Michelangela, což zanechalo nezastupitelnou stopu v jeho technice i vizi.

Život v klasických stínech

Po návratu do Vídně se Abel stal součástí proměnlivých uměleckých proudů na počátku devatenáctého století. Stal se členem skupiny Nazareňců, známé jako Cech svatého Lukáše, kde našel srodnost s ostatními umělci hledajícími inspiraci v antické minulosti a duchovnu. Jeho zájmy se však nezaměřovaly pouze na velkolepé historické malby; disponoval také jemnou rukou pro tlačení (vetchování) a portrétní malbu. Působil v nejvyšších vrstvách vídeňské společnosti a pracoval například jako učitel kresby pro knížete Adama Kazimierze Czartoryského v Polsku, než se definitivně usadí ve svém adoptovaném městě.

Témata, která Abel volil, odrážela hlubokou úctu k antika i postavám jeho vlastní éry. Jeho rytiny a obrazy často oživovaly legendy, jako jsou Orestes a Elektra nebo Sokrates a Theramenés. Zachytil také podoby těch, kteří formovali kulturní krajinu jeho doby, včetně císaře Františka I. rakouského a slavné herečky Marie Anny Adambergerové. Existuje dokonce i tiché tajemství kolem jednoho z jeho portrétů mladíka v brýlích, o kterém někteří věří, že může zobrazovat skladatele Franze Schuberta.

Jak čas plynal, Abelova přítomnost ve Vídni se stala nezpochybnitelnou. 8. února 1815 byl zvolen členem Akademie, což bylo vysoké ctění, které upevnilo jeho postavení mezi předními umělci města. Jeho tvorba neustále překlenovala mezeru mezi klasickými ideály jeho učitelů a rodícími se romantickými citem jeho současníků. Když v roce 1818 ve Vídni zemřel, zanechal po sobě víc než jen plátna; zanechal impozantní knihovnu, kterou převzalo samotné město – poslední kus života zasvěceného hledání poznání a krásy.