Původ a historie Tate Britain
Základy Tate Britain položil sir Henry Tate, jehož vize vytvořila vyhrazený prostor pro uměleckou tvorbu celé národa. Instituce otevřela své dveře 21. července 1897 a původně fungovala pod názvem National Gallery of British Art. Toto rané období bylo věnováno zajištění trvalého domova pro vizuální historii země a budování sbírky, která se měla rozrůstat spolu se měnící se krajinou britské kreativity.
S postupem desetiletí se identita instituce měnila, aby odrazila její rozšiřující se roli. Od roku 1897 do roku 1932 si zachovala svůj status National Gallery of British Art. Následně byl název změněn na Tate Gallery, což je název, který instituce držela po většinu dvacátého století. Tato éra byla svědkemem významných kulturních posunů, které v roce březnu 2000 vedly k současnému názvu Tate Britain.
Samotné místo zaujímá významnou lokalitu v Londýně, na bývalých pozemcích věznice Millbank. Tento přechod z místa izolace do centra uměleckého studia představuje hlubokou proměnu charakteru tohoto nábřežního webu. Historie budovy je úzce spjata s samotným vývojem umění, které v ní sídlí, a přenáší nás od formálních struktur pozdní viktoriánské éry až do moderní doby.
Velkolepá architektura a návrh budovy
Budova se nachází na Millbank v City of Westminster v Londýně v Anglicku a rozkládá se na místě bývalé věznice Millbank. Celá stavba byla zrealizována firmou Higgs and Hill, což vyústilo ve vznik monumentálního díla, které v sobě harmonicky vyvažuje klasické proporce s moderními vnímáním prostoru. Architektonická přítomnost tohoto místa je definována neustálým dialogem mezi tradicí a současným designem. V roce 1970 byla budova oceněna jako kulturní památka s historií Grade II*.
V roce 2013 byla dokončena významná rekonstrukce, jejímž cílem bylo přizpůsobit interiér moderním požadavkům. Součástí tohoto projektu bylo vytvoření devíti nových galerií, které disponují vyztuženou podlahou schopnou nést váhu těžkých soch. Samotný prostor umožňuje tiché setkání s uměním a poskytuje strukturované prostředí pro hlubokou kontemplaci. Celková dispozice budovy pak vytváří pocit kontinuity mezi historickou látkou stavby a její současnou funkcí.
Obrovská sbírka britského umění
Tato sbírka zahrnuje více než 500 let britského umění a slouží jako národní galerie pro tvůrčí výstup země od roku 1500 až po současnost. Obsahuje značný soubor děl sahajících až do éry Tudorovců, které působí jako živé svědectectví sledující evoluci specifického vizuálního jazyka skrze staletí.
Významnou část sbírky tvoří rozsáhlé dílo J.M.W. Turnera, které nabízí hluboký pohled na jeho unikátní přístup k světlu a atmosféře. Šíře této kolekce se rozprostírá až do moderní a současné éry, kde přítomnost umělců jako David Hockney, Peter Blake a Francis Bacon vytváří spojení s nedávným vývojem britské exprese. Každá éra je zde reprezentována specifickými materiály a technikami své doby.
- Ophelia, 1851
- The Lady of Shalott, 1888
- The Shipwreck, 1805
- Three Studies for Figures at the Base of a Crucifixion, 1944
Mistrovská díla trvalé sbírky
Hlubokou stopu prefaelietského hnutí vnímáme skrze nesmrtelné dílo Sir Johna Everetta Millaise. Jeho obraz Ophelia zůstává jedním z nejslavnějších děl uchovávaných v těchto prostorách a představuje klíčový pilíř celé sbírky. V jeho blízkosti pak nese tíhu mýtů a legend John William Waterhouse ve svém díle The Lady of Shalott. Tato plátna vyžadují tiché soustředění a vyzvávají k klidu, který odpovídá vážnosti jejich námětů.
Atmosféra a hra světla definují většinu zážitků, které tyto stěny nabízejí. The Shipwreck od J.M.W. Turnera zachycuje pocit elementární síly, zatímco Carnation, Lily, Lily, Rose od Johna Singera Sargenta nabízí zcela jinou studii světla a barvy. Dante Gabriel Rossetti svou prací Proserpine dodává trvalým sbírkám vrstvu symbolické hloubky, jež působí jako tichá a neochvějná přítomnost v mnoha vrstvách britské umělecké historie.
- Ophelia, 1851
- The Lady of Shalott, 1888
- Carnation, Lily, Lily, Rose, 1885
- The Shipwreck, 1805
- Proserpine, 1874
Výstavy a umělecký dialog
Muzeum funguje jako živé místo neustálého kritického dialogu, kterému vdechuje život jeho pečlivě sestavená výstava. Každý druhý rok se jeho sály stávají domovem prestižního Turnerova ceny, události, která do instituce vnáší současný pohled a světecký rozmach. Tento cyklus programování zajišťuje, že napětí mezi historickými sbírkami a aktuálními uměleckými směry zůstává neustále živé. V posledních letech jsme mohli svědectit například o výstavě „David Hockney: Příchod“, která zkoumala, jak technologie iPadu dokáže zachytit krajinu i portrét. Tyto prezentace nám ukazují, jak se umělecká média dokážou adaptovat na technologické proměny, aniž by přitom ztratila svou hlubokou vyjadřovací sílu.
Rozsah těchto výstav sahá od globálních perspektiv až po jemné atmosférické studie. Výstava „Nigérie: Modernismus“ mapovala hnutí, která se v Nigérii zrodila v polovině 20. století, a vyzdvihla umělce, kteří skrze experiment hledali cestu k vybočení z koloniálních narativů. Kromě toho muzeum hostilo výstavy věnované dílu Claude Monet, které se zaměřovaly především na jeho fascinaci prchavými okamžiky a atmosférickými efekty, jako je například způsob, jakým se světlo odráží od řeky Temže v díle „Londýnská přístav“.
